Teorie gravelových řidítek

Na počátku byla – tyč, tyč, tyč, tyč. A rohy. Bavíme se o velkých koloběžkách, velkém boomu po Tour de France, kdy přes zimu bylo zrychlení počtu velkých koloběžek z 5 na 30. Karbonová kola, galusky, každý do toho začal pořádně materiálně šlapat. Rovná řídítka s rohy, šířka okolo 60cm. Ze začátku ne vždy vhodná kombinace páček a brzd. Ale jistota v řízení, bezproblémový servis, nekonečné možnosti gripů. Dáte na ně různé nástavce, světla, držáky, cokoli si zamanete.

Pak přišla móda triatlonových/časovkářských (tt - timetrial). Kombinace s přídavnou páčkou víceméně nutná, tvary rozličné. Nároky na pilotní umění o něco větší. Shánění správných brzdových pák, protahování bowdenů, samá sranda. Díky tt řídítkům se může zvětšit prostor pro jezdce víc než s rovnými řidítky, ale velký tlak na dlaň položenou na úzkou trubku řídítek u někoho může způsobovat celkem nepříjemné bolení. Pro udržení řidítek při jízdě, je potřeba řidítka svírat rukou, což je další námaha a činnost navíc. Při povolení sevření se může stát, že vám ruce vyklouznou vpřed. Také se nedělají extra široké a pokud nejsou dostatečně daleko, prostor pro hrudník a správné dýchání je velmi omezen. Delší boční úchyty vás také posunou příliš dopředu a prostor pro koleno je nedostatečný.

Méně pak můžeme vidět třeba vlaštovky, pro silniční závody otočené dolu. Možnost dostat se po holandském způsobu co nejníže. Varianta pro menší jezdce. Častou chybou je nesprávné natočení, nebo dokonce úplné přetočení řidítek.

Máme tu i cestovní řídítka, vozí je například Alpo Kuusisto. A myslím, že je jeden z mála, který ví proč. Vysoké koleno nahoru, pecka směrem dolu. Úzké boky i ramena, vejde se ve sjezdu do celý sbalený do řídítek, při sprintu taktéž ve stoje i s bokama. Variant cestovních řídítek je nepřeberné množství a rozhodně na ně nepatří rohy. Tedy ne na jejich konce. Hlavní zbraní cestovních řídítek jsou právě úchopy za jejich konce, pokud máte potřebu tam dát rohy, hledejte ta správná řídítka dál. Cestovní řídítka zmenší prostor pro jezdce na minimum, což je na popojíždění dobré, na sportovní jízdu má však neblahý vliv. Koleno musí jít pro efektivní sportovní odraz kolmo nahoru, což je celkem namáhavé a tak rychlejší jízda je víceméně nemožná. Až na Alpův styl. Již zmíněné vysoké koleno ve švihu a velmi silný kotník. Kdo z vás ho má?

Silniční oblouky. Vozil je již Břeťa Michálek na svých cestách do dáli. Tehdy ale trochu jinak. Za poslední roky doznala ergonomie řídítek i brzdových/řadících pák velkých změn. Velké průměry pro lepší úchop, tvarování, propracované úhly. Průchody pro vnitřní vedení bowdenů, různé tloušťky materiálu pro tuhost i pružnost v těch správných místech. Pokud je nastavíte stejně jako na silničním kole, úchop je možný za brzdové páky a za rovnou část vedle představce. Za páky je to moc fajn a udržet vyšší rychlost není tak namáhavé. Prostor pro koleno se zvětší a při stejném rozsahu ho nemusíte zvedat tak vysoko. Na sprint to ale není, postoj je až moc dlouhý a neumožňuje tak silový odraz. Úchop za spodní konce oblouků je víceméně nemožný, vadí mu horní část, kde narážíte předloktím.

Gravelová řídítka jsou odnoží těch silničních. Specifická geometrie oblouků, které vybočují do strany pod úhlem 12° nebo 24°. A tak zatímco u silničních spodní konce oblouků jsou nevyužité, u gravelových umožňují úchop velmi nízko. Sprinty, úniky, protivítr. To, co je cílem třeba otočených vlaštovek nebo jak jezdí holanďáci.

A jaká je praxe? Zatím velmi příjemná, koneckonců není problém si je vyzkoušet. Možná se budete ptát, jestli není kombinace takových řídítek a pák, které jsou nutné obě i při jedné brzdě – na závodním stroji – příliš těžká. Oproti rovným řidítkům s jednou pákou určitě. Nicméně využití na závodní koloběžce, která má typicky někde pod 6,2kg a mnohdy ještě míň a možnostmi, které tato řídítka nabízí, to za to určitě stojí.