Nejlepší sezona

Plány a cíle

Po několika letech vlažnějšího závodění přišel na podzim 2019 nápad, připravit se na další závodní sezonu. Ideálním bodem bylo i MS, byť v dalekém Estonsku. Po letech zkoumání a testování, dát si do těla a převést znalosti do praxe. No a taky si konečně střihnout Tour de Zeleňák v září, delší silniční závod na krásném povrchu spolu s cyklistama.

Odkládání

Nicméně, přišel covid a MS bylo o rok odloženo. A tak, když už jsme 1. ledna začali s týmovou přípravou - objemy v terénu, sezónu jsme dotáhli krosovým pohárem. Ten jsem podruhé vyhrál, Lukáš Rákosník byl druhý a Karel Vardan třetí - Krosová sezona. Na konci sezony jsem si zkusil Letohrad a Konstantinky abych zjistil, že takhle to nepůjde.

Další sezonu se situace opakovala, odklad MS, silniční sezona se smrskla na víceméně podzimní část a tak plán byl jasný, připravit se na ty 2 měsíce závodů Rollo ligy a silničního poháru. Začátek hezky v terénu, pak odladit a uvidíme. Plán se vydařil docela nad očekávání, celkové 2. místo v silničním poháru a 7. v Rollo lize (4. v kategorii), což bylo mým maximem - Silniční půlsezona. V rámci absolvování závodů jsme si úspěšně otestovali i cestování s prckem.

Příprava

Samotný závod není jen o výkonu, ale i taktice a výstroji. Předchozí sezonu jsem si vyzkoušel cestování s rodinnou podporou, víme, že to lze zvládnout. Mám vyzkoušené nějaké tréninky, které se dají časově zvládat a přínos mají. Stroj odladěn, kola fungují, postoj parádní. Dalším krokem bylo hostování na Rollo ligu do Ultimy. Možnost jezdit štafety, trochu srovnat šance v týmech. 

Tréninkový plán byl stejný jako předchozí dvě zimy, nejdříve v terénu a běhání, pak nějaké delší silnice a přejít do rychlosti. Vzhledem k rekonstrukci bytu a vleklým nemocem jsem s přípravou začal až v únoru. Došlo tak na rozhodnutí absolvovat terénní Etapák a následně Pardubický vinařský půlmaraton. Etapák s krásně vykřečovanou první etapou po třetím místě v prologu, celkově 5. místo, stejně jako na pohárových Pardubicích, kde nás počastoval při závodě sněhový blizzard. Vše, jak se následně ukázalo, se hodilo. K tomu oblíbená tréninková stovečka do Jizerek, z domova totiž neustále stoupá. A také několikrát tréninkový okruh 45km, kde jsou kopečky, rovinky, sjezdy, dobrý i hrozný asfalt.

Strava:

Pohár Pardubický vinařský půlmaraton
Etapák prolog
Etapák 1. etapa
Etapák 2. etapa
Etapák 3. etapa

No a hurá do rychlosti, vzhledem k časovým a prostorovým omezením mám pár tréninků, které různě upravuji dle potřeby:

Houštka okruh 1,1km

5x 1 kolo, 7 minut pauza
10x cílová rovinka (350m), mezijízda pauza (případně 2x5, 3x5)
10x start s rovinkou (50m), 5 minut pauza 
5x 400m, 7 minut pauza
pyramida 2 kola - 3 kola - 5 kol - 2 kola, 7 minut pauza

cyklostezka s cyklistou

úseky v kuse 7x 1km - 27km/h-28- 29-30-31-32-33, 7km volně, 6km 30km/h, další 1km zrychlovat na max.
6km postupně po 1km v rychlostech 28-30-32-28-30-32, 15 minut pauza, 32-30-28-28-30-32

běh

výběhy 5 a 10km
kopce a stoupání

posilovna

výstupy 70cm do výponu - 30kg
podřepy - 70kg
sada cviků na ruce, břicho, záda

Závodíme

To, že jsem trénoval, poznám na závodech poměrně snadno - bez ohledu na výsledek. Pro správný výkon je potřeba rozcvička a pro regeneraci výklus. Pokud se tak dokážu na závodech rozcvičit bez toho, že bych byl před závodem unavený a po závodě mám ještě síly na výklus, je příprava na dobré cestě. Není to tak, že bych odflákl konec závodu, aby zbyly síly na výklus, ale po 30-40 minutách tělo dokáže efektivně zregenerovat na nějaký další lehký pohyb. Výklus má pro další fungování blahodárné účinky a rozhodně má smysl. Hlavně ve vícedenních závodech - což MS je. Zatím nejezdíme úplně specializace na jeden závod a tak v rámci MS každý jezdí vše. 

Sezona je tu a poslední hrubé přípravy na první kolo Rollo ligy v Račicích. V Brandýse se běží 5km závod, docela dobrý trénink na časovku 10km. Týden před Račicemi pak simulace celého závodního víkendu. Na časovku nasazuji ultranízko časovkářská řidítka, ale na dlouhý závod i štafety už jsou rovná řidítka zpět. 3.místo v seniorech a 4. celkově je novým osobním maximem. Štafetu s Ultimou vítězíme a 4. místo celkově i v seniorech v dlouhém nedělním závodě.  Pro dlouhý závod byl plán se držet s nejlepšími, což se povedlo i přes razantní selekci velkého balíku od Tomáše Pelce. Ve finiši už šlo jen o to, pohlídat si pozici před Karlem Hübnerem a Martinem Kadlecem. V rámci dalšího závodění se nám pak podařilo složit výpravu na Eurocup do německého Gelsenkirchenu. 

Strava

Račice - časovka
Račice - dlouhý závod

Vzhledem k odpolednímu startu kriteria a štafet v Gelsenkirchenu, vyrážíme na Eurocup až v sobotu ráno. Přivítala nás šotolinová trať a úplně tuhé nohy. Nešlo se rozjet, karbonový košík na lahev se rozhodl nefungovat a 6x mě lahev opustila. Dobrá zkušenost pro další závody. 

Strava

Gelsenkirchen - kriterium
Gelsenkirchen - dlouhý závod

Další víkend je silniční pohár v Tupadlech. A protože je jen na 12km, napadla mě myšlenka si to trochu zkomplikovat. Nejdříve ráno v doprovodu cyklisty Ondry Novotného do Kolína, podívat se na atletickou ligu. Pak přejet již sám do Tupadel a tam si střihnout závod. Počasí přálo a tak jsme s Ondrou první část plánu zvládli, místama jsme frčeli i 32km/h. Po hodinové pauze jsem přejel do Tupadel, kde to byla další necelá hodinka volna. Samotný závod byl na uzavřené silnici 2km lehce z kopce a 2km lehce do kopce, to celé 3x. Plán byl jet co to půjde a zjistit, kdy to nepůjde. V prvním sjezdu ujel Roman Matyáš a dole po otočce nastoupil Michal Kulka. Jel jsem tedy do stoupání své tempo a setřásl Jindru Šmída s Richardem Peškem. Dokonce jsem se začal přibližovat k první dvojici, která nyní jela spolu. Asi 500m před otočkou jsem je dojel a rozhodl jsem se na nic nečekat a pokračovat stejným tempem dál. Roman se chytl, Michal ne. Ve sjezdu Roman zase ujel a tak jsme si to dojeli až do cíle. Byl jsem nakonec i rád, že jsme nemuseli finišovat, ke konci již trochu zatahaly šlachy pod kolenem. 

Strava

Pohár - Tupadly

MČR v Plzni bylo dalším testem na cestě do Estonska. Po Račicích a Německu opět vícedenní závody a tak bylo na čase si opět něco vyzkoušet. Tentokrát to byla taktika napálit ze začátku a pak se uvidí. Moc se toho nevidělo, v balíku se člověk občas ztratil a tak to byl spíš test toho, co se dá ve finiši dohnat. V balíku je dobré se pohybovat na 3.-5. místě, což stojí hlavně dost nervů. Ve 20hlavém balíku se to tak různě přelívá, že je potřeba zabrat, aby se člověk nepropadl dozadu. V kriteriu jsem i ve finiši trochu zaspal a byť jsem toho dost dohnal, byl z toho jen konec první desítky. V dlouhém závodě jsem si naplánoval, že po opět napáleném začátku si pohlídám pozici v balíku, tři kola od konce vyzkouším soupeře a poslední kolo se pojede. Plán závodu se vydařil, bylo z toho 5.místo celkově. Ve špurtu skupiny jsem nestačil pouze na Láďu Mandelíka, který vypálil o trochu dříve a byť jsem ho k cíli stahoval, nestihl jsem to. No a plán celého víkendu se vydařil ještě líp, zjistil jsem, jak moc se dá začátek napálit. Dvakrát za sebou. Štafeta se tentokrát moc nepovedla, na tři kola pro každého na jeden zátah nebylo uděláno a zbyla na nás brambora.

Strava

Plzeň - kriterium
Plzeň - dlouhý závod

Estonsko

V Plzni jsme si dohodli i poslední menší společný trénink. Trénovat s někým je vždy mnohem přínosnější než se honit sám a byl to dobře strávený den na Lopatárně. V následných dnech před odjezdem do Estonska jsem si na tréninkových tratích a úsecích vytvořil osobáky, což bylo dobrým znamením. 

Dva dny před odjezdem přijel z Rakouska Hannes Stöckl a tak jsme poslední tréninky odjezdili spolu. Do Estonska jsme mířili dvě auta dohromady, s přespáním v Rize. A zatímco ostatní šli za památkami nebo večeří, šel jsem si po zkušenostech z německého eurocupu rozhýbat nohy do parku. 

Taktika do pátečních sprintů byla jasná, zahřát se, rozcvičit, nic si nenarvat. Zároveň vím, že jsou sprinty dobrým rozcvičením před dalšími disciplínami. Ale také jsem zjistil, že je dobré mít naježděno a naběháno, za páteční sprinty s rozcvičováním a vyklusáváním jsem se napohyboval nějakých 22km. Ale popořadě. 

20 minut klusání, běžecká abeceda, rovinky a starty na koloběžce a jde se na kvalifikaci. Jezdí se na pěkném atletickém stadionu se 400m dráhou. Kvalifikační kolo cítím, jak je to takové neučesané, ale že to celkem frčí. Překvapením pak byl 2. čas celkově. Ve sprintu je převaha českých barev ještě větší, někteří zkušení matadoři se šetří až na delší tratě. 

Ve čtvrtfinále a semifinále zkouším i jiné dráhy a zabrat v různých částech tratě - vzhledem ke kvalifikačnímu času jsem si to mohl dovolit. Jednou tak zaberu v zatáčkách, podruhé zase v rovinkách.

Do seniorského finále nastupujeme 4 čeští závodníci, Roman Matyáš je jasný, trochu si dělám zálusk na Tomáše Pelce, časově to vypadalo dobře, ale finále je finále. Od startu není proč šetřit síly a snažím se na Tomáše, jedoucího ve třetí dráze, dotáhnout. Do cílové rovinky vjíždíme bok po boku a cílovou čáru protínáme stejně tak. Fotofiniš rozhodl o mém stříbru o 0,001s. Ve sprintech si odjezdil svůj vlastní závod junior Tomáš Sedlář, který jezdí první trojku a i tady časem patřil hned za Romana.

Pro začátek programu MS příjemná vzpruha, obzvláště pak po večerním přivítání od Alpa Kuusista: ,,You are f….ng fast!” (jsi sakra rychlej!), ještě než mě vůbec pozdravil. Páteční sprinty vynechával, ale koukal na online ve vlaku. Do dalších závodů jsme s ním museli rozhodně počítat.

Při průzkumu tratě kriteria mi bylo jasné, že v úvodním stoupání stačit nejlepším nebudu. A protože na balík jsem se necítil, bylo v plánu zbytek dojet jako sólo časovku. Po startu opravdu na nejlepší nebylo a tak jsem pokračoval dál sám, místy několik metrů před balíkem. V předposledním kole mě předjel Alpo Kuusisto s Honzou Ondruškou, ale v poslední stoupání posledního kola jsem Honzu za Alpovým zadním kolečkem vystřídal. Alpo to nevěděl, a tak na moment překvapení, kdy jsem na rovině po stoupání ihned nastoupil, nedokázal zareagovat. Celkově jsem byl 5., v kategorii 4. za Tomášem Pelcem, Romanem Matyášem a Kaiem Imonenem.

Po kriteriu nás čekaly štafety, rozdělili jsme se do 3 štafet - jasná áčková - dva Tomášové a Roman. Já s masterem Petrem Peštou a Láďou Mandelíkem ve druhé, která si to měla rozdat s tou třetí z mladých pušek. Soupeři nám byli Finové, ostatní již papírově neměli tolik kvalitních lidí. Jelo se na 20 minut a jedno kolo. Po startu se vpředu osamostatnilo české áčko, za nimi finský výběr a o třetí místo jsme se přetahovali s českými mladíky my. Po několika střídáních a trpělivém vyčkávání jsme mladíkům poodjeli a i lehce stahovali Finy jedoucí na druhém místě. Ty už jsme nedojeli, na to nezbyl čas. Zlato a bronz tedy pro české barvy, k tomu navíc i 4. místo.

Dlouhý závod se nesl již ve znamení lehké únavy. 7km dlouhý okruh se vším, co k závodu patří - prudký výjezd, pozvolné stoupání, rovinky, technické sjezdy a přímé sjezdy. Taktika jako vždy - s prvníma jak to půjde a pak se uvidí. První mi odjeli již v první části okruhu a tak jsem ho dojížděl sám. V pozvolném sjezdu k cili mě dojel balík a bylo jasné, že tenhle sjezd nahrává těžším jezdcům a skupinkám. Ve stoupáních to vypadalo dobře, na rovinkách také, snažil jsem se tedy držet dobrou pozici a do technických částí najíždět bezpečně z prvního místa. Ve druhém kole začalo silně pršet a zkušenosti říkaly, že zmrznu a už moc nikam nedojedu. Z trudomyslných myšlenek mě vytrhl Alpův nástup, kterého přestalo bavit uhýbat nebezpečně se pohybujícím jedincům ve skupině. Ujížděli jsme tak sami dál a občas nás někdo dojel, aby zase odpadl. Sami jsme mezi sebou věděli, co a jak a tak jakýkoli náhodný únik nebyl možný. Dojel nás tak Honza Ondruška a do posledního kola jsme naopak dojeli Romana Matyáše. To už vypadl Alpo. Stoupání jsem tak zkoušel zabrat, na rovinkách to na Romana nemělo smysl a v dlouhém sjezdu jasně ujel. Do spurtu jsem si na Honzu věřil a dojel jsem si tak pro 3. místo v seniorech a 4. místo celkově. To jsme totiž nevěděli, že z čela závodu odstoupil Kai Immonen pro svalové zranění. 

Cíl sezony jsem si splnil, podařilo se vyladit formu na nejdůležitější závod. Umístění bylo bonusem navíc, počítal jsem spíše s první desítkou, případně jako bonus do 5. místa. 3 medaile je výrazně nad plán, byť chybí například holanďáci a někteří čeští závodníci. Takovou medailí mimo bodování byla i pochvala od Hannu Vierikka, který při každém setkání chválil techniku a říkal, že mu ho připomínám zamlada. Myslím že fousy nenosil, ale k tomu sportovnímu pupíku už se taky chystám.

Strava

Estonsko - kriterium
Estonsko - dlouhý závod

Dojezd

Po návratu nás čekal Eurocup a Rollo liga v Lipníku nad Bečvou, s vloženým pátečním závodem ve sprintu jako Mistrovství České republiky. A samozřejmě štafety. Po MS jsem si přidal jako cíl dojezdit v rámci možností Rollo ligu a Eurocup, přeci jenom úvod sezony byl úspěšný a pěkná celková pořadí v těchto seriálech byla stále ve hře. 

Páteční sprinty se odehrály v podobné režii jako v Estonsku, tentokrát jsem obhájil druhé místo před Tomášem Pelcem s větším náskokem. V rámci MČR se přede mě dostal časem ještě junior Tomáš Sedlář a bylo z toho 3.místo. 

Kriterium ve městě opět s úmyslem se držet s nejlepšími. Šlo to pár kol, pak mě dojela velmi početná skupina. Pro tento případ jsem chtěl zkusit jet finiš na celé kolo, které mělo asi 1km. Na trati byl bod, kde jsem výrazně získával - po první otočce jsem měl vyšší rychlost a díky sprinterských schopnostem jsem tam dokázal získat lehce metry navíc. V předposledním kole jsem se přesunul vpřed a při průjezdu do posledního do toho šlápl. Pozici jsem udržel a dojel si pro 3.místo v seniorech, 4. celkově. 

Následné štafety byly na zkráceném okruhu kriteria. Průběh štafet by snad nešel vymyslet dramatičtěji. Po prvních střídáních bojovalo 5 štafet o první místa. Nám se následně předávka nepovedla a po karambolu jsme byli s odstupem na 5. místě. V dalším průběhu upadl závodník z Plzně z prvního místa a v následující předávce pro zranění odstoupili. My jsme se pomalu propracovávali vpřed a dvě kola před cílem opanovali první příčku. Stálo to ale hodně sil.

Taktika pro dlouhý závod byla trochu otevřenější, kopce by mohly být výhodou. Tedy do doby, než jsme zjistili, že se trasa ráno změnila. Skoro placka, dvě otočky, silný vítr. Po prvním kole mi zcela došly síly a z klasické přední skupiny, kterou doplnil Honza Ondruška, jsem si vycouval. Takový ten pocit, že už to prostě nepojede. Snažil jsem se pak v balíku držet, hlavně bezpečně. Tentokrát už zbývalo to zkusit jen na krátký finiš. Půl kola před cílem jsem se najednou ocitl vepředu a nikdo nikde. Finišovat se mi nechtělo a tak jsem jen udržoval rychlost. Zase mě dojeli a po chvíli jsem se odhodlal k finiši, který jsem dovedl opět pro 3.místo v seniorech a tentokráte 5. celkově.

Strava

Lipník - kriterium
Lipník - dlouhý závod

Pocit prázdné nádrže z dlouhého závodu už mě pak do konce sezony nepustil, k tomu i zdravotní problémy a různé bolístky. 

V Salzburku se ale závodilo hezky, vítězství ve sprintech, štafetě a druhé místo v dlouhém, opět mokrém závodě, poznamenaném navíc žaludeční nepohodou. Měli jsme v plánu jít s Tomášem Pelcem do úniku, ale při jakémkoli zrychlení žaludek prostestoval. Tomáš tak jel sám. Držel jsem si své tempo i do kopce a to se pro zbytek naší skupinky stále více zajídalo. Trochu jsme plavali v počítání kol a tak jsem si v v jednom řekl, že zkusím v kopci ujet. Udržel se jen Láďa Mandelík a ukázalo se, že je to předposlední kolo. Poslední jsme tak odjeli spolu a bylo z toho v cíli druhé místo. Žaludeční nepohoda se objevila i prvních 20km na následném Zeleňákovi - silniční závod, který jsem měl už dlouho v plánu, ale pořád to termínově nevycházelo. Parádní trasa i povrch ale nepříjemné zážitky přebily.

Strava

Salzburk - dlouhý závod
Tour de Zeleňák

Úspěšné závody z minulé sezony v Letohradě a Konstantinových lázních poznamenaly zdravotní problémy týden před samotným závodem, kdy jsem nemohl náležitě odtrénovat. Závody tak velmi bolely a byly cítit na těle i po duši více dní. Také bylo znát, že Letohrad i Konstantinky potřebují specifičtější naladění, loni se mi ze specializovaného tréninku jelo mnohem líp než takto na závěr dlouhé sezony.
Letohrad mě baví a věřil jsem si na pěkný výsledek. Technická trať, relativně krátké kopečky, dřívější starty vždy stály za to. Navíc nestartoval Roman Matyáš s Tomášem Pelcem. V časovce to však nebylo ono a tréninkový deficit byl znát nejen na tepovce. V celkovém pořadí to byl konec první desítky a i na neděli už jsem neměl růžové vyhlídky. Po startu ujel Tomáš Sedlář, za ním jsme jeli s Radkem Maixnerem a Láďou Mandelíkem. Když jsme dojeli jednoho jezdce o kolo pozadu, vyšlo to do zatáčky tak špatně, že nám Radek ujel a už jsme ho nedohnali. Následně jsme se s Láďou předháněli v tom, kdo je na tom hůř, až nás dojela další skupina. To bylo dvě kola do cíle a rozhodl jsem se ještě zabrat. To se trochu povedlo a zlepšil jsem si chuť 4. místem celkově a premiérově 1. místem v seniorech.
V Konstantinkách je jedna zatáčka, a ta se dá projet bez brzdění. Pokud se ale před vás dostane někdo, kdo zatáčku probrzdí, najednou máte sekeru, která se špatně dojíždí. Když se situace opakuje více kol, v cílovém stoupání už je to se silama na pováženou. Samozřejmě se tomu dá předejít před zatáčkou, ale tam je pozvolný sjezd, kde mají mohutnější/aerodynamičtější výhodu. Ano, tomu se dá také předejít, nastoupit již před sjezdem. Jeden odfláknutý nástup tak znamená i několik míst v pořadí, pokud na něj tedy jedete. A také né vždy po probržděné zatáčce je potřeba někoho dohánět. To ale 800m před samotnou zatáčkou nevíte, kdy je potřeba udělat správný nástup. Je tak dobré před startem mít jasno, jak chci jet a jak se cítím. Znát své soupeře a hlavně své možnosti. Čekat až jak se to vyvrbí není úplně zárukou úspěchu, minimálně ne, když jsou fyzické síly vyrovnané.
Konstantinky jsou specifické svou rychlostí, pokud chcete uspět, musíte makat i z kopce, pohybujete se skoro pořád přes 30km/h. Před startem dlouhého závodu se mi podařilo zablokovat záda, což na pohodě nepřidalo - ta svůj zásek dostala již vědomím toho, že nemám z tréninku rozjeté nohy a plíce. Hřejivka na záda sice trochu zabrala, ale nejspíš se tělo stejně šetřilo a po dojezdu jsem se dával hodně dlouho do alespoň trochu použitelného stavu. V nedělním kriterku i přes nezbytné magnesko se od půlky závodu ozvaly křeče, tak jsem se pak již jen pohyboval na hranici zakousnutých lýtek.

Strava

Letohrad - časovka
Letohrad - dlouhý závod
Konstantinky - dlouhý závod
Konstantinky - kriterium

Závěr Eurocupu v Bibione byl plný obav, protože to s tréninkem opět moc nevyšlo. Krásné městské kriterko se ale povedlo. Udržel jsem se vpředu půl závodu díky milosrdnému tempu nejlepších a v tempu s občasnými nástupy jsme poztráceli ostatní. V druhé půli závodu jsem si pak dojel v módu časovky pro 4. místo.  V dlouhém závodě byl scénář obdobný, na mě přišel tentokrát dvě kola před cílem tréninkový deficit a bylo z toho 6. místo celkově.

Strava

Bibione - kriterium
Bibione - dlouhý závod

Závěr

Byla to jízda. Ne že ne. Číslama to vypadalo asi takhle:

707,5 závodních kilometrů ve 34 závodech

2115 tréninkových kilometrů v 87 aktivitách

186,5 naběhaných kilometrů v 32 aktivitách

4x posilovna

9500 kilometrů v autě

Většina absolvovaných tratí nebyla nových, ale tím, že jsem je absolvoval, byť jen částečně, v přední skupině, ukázaly se v jiném světle. Nebylo to o tom, jen jet rychleji, ale zabírat jinde a jinak. A ty drobnosti pak udělají rozdíl na ostatní, třeba v balíku. Pomůžou, když jste ve skupině a chcete ji utahat k závěrečnému finiši. Pomůžou, když doháníte nebo se naopak chcete udržet. Závod nemusí být jen o startu a cíli. Závod je takový, jaký si ho sami uděláte.

Snažíme se prosazovat některé postoje, myšlenky a principy. To vše se potvrdilo, vyladilo, posunulo dál. On ten rozdíl mezi výlety a závody je znát. A neznamená to nejlehčí koloběžku, nejpevnější rám, nejrychlejší kola. Každý potřebuje to své a je důležité vědět, co od sebe očekáváte. I díky takové závodní sezoně na plný plyn, nebo dřívějších výletních, vám pomůžeme se zorientovat nejen ve výběru koloběžky, ale hlavně v jejím nastavení a přizpůsobení.